Drobní čeští pěstitelé oliv a mandlí
¨Jste blázni¨
S odstupem času bych asi souhlasil s těmi, a byla jich drtivá většina, co nám tenkrát říkali, že jsme blázni.
Psal se rok 2006. Šestým rokem jsem žil s rodinou v malé vesničce obklopené lesy, pár kilometrů od Brna. Znáte to, takový normální život, chvilku nahoře, chvilku dole, radosti střídají starosti, peněz tak akorát. Minulý rok se nám dokonce podařilo našetřit na dovolenou u moře. Vybrali jsme Španělsko. Kde jinde by si člověk mohl lépe odpočinout než v zemi, kde nic tak nespěchá, aby to nepočkalo do zítra. Jejich pověstné ¨mañana¨ toho bylo důkazem. To jsme však netušili, že tato volba nám dost podstatně změní život.
Už si ani nevzpomenu, kde jsme zrovna lenošili, když moje žena prohlásila tu osudnou větu: ¨Tady by se dalo žít¨. Každopádně jsem asi zrovna odpočíval důkladně, protože si pamatuju, že místo toho, abych znaje svoji ženu, zbystřil, jsem jen přitakal, což se mi koncem roku 2006 vrátilo ve stylu blesku z čistého nebe.
Překvapení
Při návratu ze služební cesty v zahraničí mi začal zvonit telefon. Během okamžiku mi hlavou proběhlo, že se muselo doma něco stát (normálně jsme si spíš posílali SMS s ohledem na tehdejší ceny za roaming). Po přijmutí hovoru se má obava naplnila dokonale. Vyslechl jsem strohé oznámení mé ženy:¨Ahoj, miláčku, prodala jsem barák, stěhujeme se do Španělska¨. Po chvíli naprostého ticha odlehčené větou: ¨Ale neboj, dohodla jsem pět měsíců na vystěhování¨.
Mít jinou ženu, asi bych se uklonil před bezvadným smyslem pro humor, jenže já měl tu mou, která zase tak velký smysl pro humor nemá (soudě podle toho jak často jí musím říkat, že to nebo ono myslím z legrace), takže šlo očividně do tuhýho. Navíc, kdo mou paní trochu líp zná, musel by se mnou souhlasit, že má v sobě takovou tu dávnou cikánskou náturu: buďto se jednou za čas přestěhovat, nebo aspoň ze dvakrát do roka přeskládat doma nábytek.
Jak jsem říkal, malá vesnička, takže netrvalo dlouho a každý koho jsme potkali začal slovy: ¨Si děláte ….¨(neříkali srandu) a jedním dechem to dokončil: ¨Vy jste blázni!¨
Příprava na stěhování
Oslavili jsme naše poslední Vánoce s kaprem. Na Nový rok připili na tajemnou budoucnost a pomalu začali prodávat a rozdávat vybavení domu. Koncem února jsem skončil v práci, sedl na autobus a odjel do Španělska hledat novou. Mým druhým úkolem tam bylo najít nám naše budoucí bydlení. V zemi, kde je naprosto normální v pronájmu bydlet klidně celý život, se to jevilo jako prkotina. Celé to však mělo dva háčky, navíc dohromady propletené. V roce 2007 totiž ve Španělsku již započala hospodářská krize. Tvrzení mnohých: ¨Tam jdeš po ulici, ani si nevšimneš a seš zaměstnanej¨, už neplatilo ani trochu. Určitě znáte, že když se něco s… , tak nezůstane většinou jen u jednoho. První co každou realitku zajímalo, při poptávce pronájmu bylo, jakou že to mám práci.
Týdny ubíhaly a já byl stále na začátku. Nakonec se na mě přeci jen trochu štěstí usmálo, nebo aspoň to tak vypadalo. Narazil jsem na realitku, kde se na nic neptali. Po zaplacení rezervace, provize, pronájmu za dva měsíce a domluvě, že během měsíce května jsem zpět i s rodinou, jsem se domů vracel s polovičním úspěchem.
Na pláži v osobáku se třemi dětmi
Ten rok byl u nás měsíc duben ve znamení shonu a zmatku. Zbývalo obstarat, zajistit a vyřídit kopec věcí, z nichž mnohé potřeba nejsou, když se stěhujete pouze z Horní do Dolní Lhoty. První týden v květnu jsme měli konečně hotovo. Proběhla ¨vesničkovᨠrozlůčka s kamarády a přáteli, dva dny odpočinku a jelo se. Kdybych to nezažil, nevěřil bych, že se pětičlenná rodina dá přestěhovat 2500 kilometrů osobákem (i když to byl kombík). Mnohým by ten prostor nestačil ani při cestě na dovolenou. Také jediný, kdo měl trochu místa v autě, byl náš, tehdy ani ne dvouletý syn, jelikož měl k dispozci veškerý prostor, co poskytovala dětská sedačka. Cesta však ubíhala rychle. Za volantem jsme se s manželkou střídali a druhý den odpoledne zaparkovali před, již zmíněnou, realitní kanceláří.
Slunce, teplo, moře pár set metrů, no idylka. Ovšem pouze do chvíle co se dostavil majitel realitky a oznámil nám, že jelikož jsme nepřijeli do 5-tého května, majitelka byt pronajala někomu jinému a naše peníze taky nemá, protože s tím byly výdaje. Bezmoc – přesně tak se jmenuje stav, který je mým nejméně oblíbeným – se ještě prohloubila po telefonátu na ambasádu s prosbou o radu. Doporučili mi ¨nějak¨ se s realitkou domluvit, jelikož soudy ve Španělsku jsou dost drahé a vše možné, jen ne rychlé. Takže vlastně dohoda s majitelem, at‘ se vrátíme před devátou večer, že něco zkusí sehnat, byla ještě výhrou. Manželčin následný návrh, podívat se aspoň na pláž, než zase pojedeme odkud jsme přijeli, byl jednohlasně schválen.
Tak jsme skončili na pláži v osobáku se třemi dětmi…..slunce, teplo, moře pár metrů, no idylka.
Život na samotě mezi olivovníky a mandlovníky
Když jsme se v roce 2015 již počtvrté, za naší španělské éry, stěhovali, mělo to úplně jiný nádech než doposud. Krize odezněla a asi proto, že i banky už potřebovaly opět vydělávat, nám schválily hypotéku v což jsme už nedoufali. Stěhovali jsme se do vlastního domečku, kilometry od civilizace, obklopeného jen sady stromů s olivami a mandlemi. Česky se takovému místu říká samota, španělsky finca rústica. My měli svou (mnou) vytouženou ¨finečku¨ a já, jako hlava rodiny, tenkrát rozhodl, že tohle stěhování už bylo opravdu poslední (pro úplnost to bylo naše desáté). Dost na tom, že manželce zůstala nadvláda nad nábytkem, takže se čas od času nemůžu doma zorientovat. Tak začala naše další, pevně věřím, že už opravdu poslední, životní etapa.
Jsme drobní čeští pěstitelé oliv a mandlí.
Pokračujte do článku panenský olivový olej